Byl Kumán černooký chlapík...

Byl Kumán černooký chlapík
znal sladkost hořkých tužeb mládí.
Své stádo pásl a tak táhl
tajemnou smutnou Hortobágyí...

Jan M. Blažek 

(Endre Ady - Básník Hortobágye)

V 10. - 13. století byla východní Evropa vystavena poslední vlně stěhování národů, když byli polonomádští obyvatelé euroasijských stepí pod tlakem Mongolů a dalších východních populací nuceni opustit svá sídla a hledat útočiště právě zde. Těmto etnikům se nepodařilo vytvořit feudální stát, nemohla se tedy transformovat v moderní národ, a proto dnes upadla v zapomnění. Přesto však významnou měrou přispěla k etnogenezi dnes známých národů, s nimiž se asimilovala. Takový byl i osud Kumánů, dříve hrdé a obávané kmeny dnes tvoří pouhou etnografickou skupinu a kromě zajímavé tradice se ničím, ani jazykem, neliší od okolních Maďarů.

Ze střední Asie do Dunajské nížiny

"Hadí lid vytáhl na území Žlutých, pobil a vyhnal je, načež se Žlutí natlačili na Uzy a Pečeněhy, a potom všechny tyto národy s ohlušující zlobou napadly Římany." Takto líčí arménský kronikář Matouš z Oděsy události roku 1050, tedy první setkání Kumánů (v jeho podání Žlutých) s evropskou kulturou (pod Římany myslel kronikář samozřejmě Byzantince). Kdo vlastně byli Kumáni a odkud se vzali?

V době jejich příchodu do Evropy se jednalo o pestrý kmenový svaz, jehož tři základní etnické složky tvořili samotní Kumáni (jejich pravlast ležela zřejmě v horním toku Chuang-che), západosibiřští Kypčakové (pod tímto etnonymem znají celý svaz arabské středověké kroniky) a Šarijci, zvaní též Plaví Ujgurové. Posledně jmenovaní sice stejně jako ostatní hovořili turkickým dialektem, ale z antropologického hlediska byli indoevropského původu a vyznačovali se plavými vlasy. Proto Matouš zřejmě o Kumánech píše jako o Žlutých, a odtud i označení, které se pro ně vžilo mezi jejich slovanskými sousedy: Polovci, ve starších českých textech Plavci.

Od poloviny 11. století ovládali Kumáni rozsáhlá území od severozápadního pobřeží Kaspického moře po východní hranici Uher a bulharského státu. Podnikali kořistnické vpády do okolních zemí, často se také pletli do sporů sousedních říší (například do Uher vtrhli poprvé na sklonku 11. století jako spojenci Byzantinců, byli však svatým králem Ladislavem I. poraženi). Téměř permanentní válku vedli s ruskými panovníky, například kontroverzní Slovo o pluku Igorově líčí právě tažení proti nim.

Jako válečníci byli vysoce ceněni, zejména pro své neobvyklé umění přesně střílet z luku směrem dozadu, a to za nejrychlejšího cvalu. V době svého příchodu do Karpatské kotliny (9. století) byli podobně šikovní i Maďaři, o pár set let později už mohli svým kumánským protivníkům jen závidět.

Příslušníci kumánské vojenské aristokracie získávali i významné pozice na dvorech gruzínských, bulharských a srbských panovníků, a třeba bulharský panovnický rod Asenovců byl také kumánského původu. Žili polonomádským způsobem, to znamená, že kočovali v širším okolí svých zimních sídel, na nichž drželi otroky věnující se jednoduchému zemědělství. Tuto nedobrovolnou pracovní sílu získávali přepadáváním svých sousedů, přičemž přednost dostávali pracovití křesťané před k práci méně ochotnými turkickými příbuznými.

Na sklonku 12. století měl schopný chán Könček blízko k vytvoření centralizované říše po vzoru svých severních a západních sousedů. Úspěšně omezoval moc kmenových náčelníků (bejů) a tradiční následnické právo nejstaršího, seniorát, nahradil méně spornou a stabilnější primogeniturou.

Snahám o vytvoření trvalého kumánského státu učinily ve 13. století konec mohutné mongolské hordy v čele s Čingischánovým vnukem Bátúem. Přestože v sérii rychle po sobě následujících bitev zaznamenali Kumáni i jeden čestný úspěch, v rozhodující bitvě u Kalky roku 1223 byli na hlavu poraženi. Jejich tehdejší chán Köten se rozhodl nečekat na další mongolský úder a požádal o azyl uherského krále Bélu IV. (1235-1270). Zavázal se za to podřídit sebe i svůj lid svatoštěpánské koruně a katolické církvi, jejímž misiím Kumáni doposud úspěšně odolávali.

Bélovi přišlo vhod zbavit se obávaného souseda, a ještě více potom tuto nabídku ocenil po roce 1241, kdy mocný Bátú se svou armádou vtrhl i do samotných Uher, celou zemi vyplenil a prchajícího Bélu pronásledoval téměř až do Dalmácie. Těžko říct, jak by to tehdy s Maďary dopadlo, nebýt šťastné okolnosti, že v daleké Číně právě zemřel veliký chán Ögödej a Bátú se s celým vojskem urychleně vypravil zpět, aby se mohl účastnit volby nového chána.

Béla po uklidnění situace potřeboval znovu osídlit své vypleněné království, zejména centrální oblasti kolem řek Dunaje, Tisy, Maroše, Köröše a Temeše. Území, na kterých se Kumáni usadili, se dodnes nazývají Kunság (kun = maďarsky Kumán), a až do roku 1871 požívala jisté autonomie. Proslulí kumánští jezdci a lučištníci se také uplatnili v lehké jízdě posílené uherské armády a můžeme se tak s nimi později setkat i v bitvě na Moravském poli, kde nemalou měrou přispěli k vítězství Rudolfa Habsburského. Čím více však Kumáni splývali s maďarským etnikem, usazovali se a přicházeli o výhody svobodných válečníků, tím méně času jim zbývalo na náročný trénink, a proto se s nimi už na sklonku 14. století v uherské armádě nepočítalo.

Aby se Béla IV., novopečený rex Cumanorum, pojistil proti případným zradám ze strany svých nových poddaných, rozhodl se k neslýchaně vstřícnému kroku: svého syna, pozdějšího krále Štěpána V. oženil s kumánskou princenznou, pokřtěnou jménem Alžběta. "Na této svatbě se shromáždilo deset Kumánů a přísahali - podle svého zvyku - nad mrtvolou mečem rozťatého psa, že budou jako věrní služebníci krále bránit uherskou zemi před Tatary a barbarskými pronárody." (Cestopis Plana Carpiniho, Lucemburský manuskript)

Kumánský král

Všichni Kumáni po svém příchodu do Uher oficiálně přijali křesťanství a prohlásili se (či byli prohlášeni) za potomky Hunů, potažmo tedy za příbuzné Maďarů. Podle dnešních poznatků sice ani jedno etnikum s Huny nic společného nemělo, ale vládnoucí ideologie té doby klade mezi Huny a Maďary prakticky rovnítko (anonymní autor kroniky Gesta Hungarorum ze 13. století vytvořil dokonce rodokmen, který vede od Attily až k Arpádovcům). Kumáni se takto tedy vlastně deklarovali jako legitimní obyvatelé uherského státu.

Přesto soužití mezi Maďary a Kumány nebylo bezproblémové, vrcholu dostoupily konflikty za vlády Ladislava IV. (1272-1290), zvaného Kumán. Toto přízvisko si král zasloužil jednak tím, že po matce skutečně Kumánem byl, zejména ale proto, že divokému životu tohoto plemene dával přednost před dvorskou civilizovaností.

Většinu času se snažil trávit mezi nimi, oblékal se na jejich způsob, obviňován byl dokonce z pohanských praktik a svou legitimní manželku Isabellu z Anjou zapudil pro lásku krásné Kumánky Eduy (či Aduy, jméno v překladu znamená Vycházející měsíc).

Pod tlakem představitelů církevní moci a šlechty dbalé západních kulturních tradic byl však nucen podniknout proti svým soukmenovcům vojenské tažení, v jehož důsledku jich asi třetina zemi opustila a přidala se ke svým příbuzným pod jařmem Zlaté hordy. Zahnán do kouta vydal král také sérii tzv. Kumánských zákonů, které nomádům s definitivní platností přikazovaly vést usazený život v souladu s Kristovým učením, a zejména vzdát se zakořeněné zvyklosti zotročovat křesťanské sousedy. Pro nás není bez zajímavosti, že skupinky Čechů a Poláků, prchající do Uher před hladomorem roku 1282, byly z těchto ustanovení výslovně vyňaty a Kumáni mohli jejich pracovní síly nadále využívat, museli si je ale koupit (vtíravě se nabízí otázka od koho?!).

Na praktické dodržování zákonů ale král ostentativně odmítal dohlížet a dále holdoval svému oblíbenému pohanskému způsobu života. V okamžiku, kdy už papež vážně vyhrožoval, že proti němu povede křížovou výpravu (!), byl Ladislav za nevyjasněných okolností svými vlastními kumánskými příbuznými zavražděn. Úpadku hrdého etnika a jeho postupné asimilaci s maďarským okolím už nic nestálo v cestě...

Šamani, vědmy, zaříkávači

Seldžucký učenec Marvazí roku 1120 píše o Kypčacích (Kumánech) jako o vyznavačích nestoriánské verze křesťanské víry. O pradávné misii syrských nestoriánů, která podle všeho vedla až k čínskému pobřeží Pacifiku, toho zatím víme pohříchu málo a nejsme schopni zhodnotit její plný rozsah a působnost. Lze jistě předpokládat, že se ani Kumáni nevyhnuli konfrontaci s ní, možná v této víře nalezli i dočasné zalíbení, v době jejich prvních kontaktů s Evropou však u nich po křesťanství žádné stopy nenacházíme.

Víme naopak, že zvláštní postavení v jejich společnosti zaujímali šamani - vyvolení lidé, kteří v tranzu udržovali styky s podsvětím a vyššími sférami, a tak rozhodovali o osudu celých kmenů. Silný byl i kult předků - na pobřeží Černého moře nalezneme množství pohřebních mohyl a dřevěných či kamenných soch mrtvých, kterým Kumáni přinášeli bohaté oběti.

I v Uhrách pokračovali ve svých pohřebních tradicích, ač daleko skromněji. Od zvyku pohřbívat velmože i s jeho živým služebnictvem museli ustoupit a na cestě do zásvětí už mrtvé doprovázel pouze jejich kůň a výzbroj.

Dlouho se Kumáni drželi i své tradiční vizáže - nosili tenké špičaté kníry, vyholovali si lebku a z temene jim splýval hustý cop (či snad spíš něco na způsob dreadu). Oblékali se do kaftanů a hlavy zdobili na mongolský způsob špičatou plstěnou čapkou.

Křesťanství si svou cestu ke Kumánům nacházelo jen s velkými obtížemi. Turkická jména v záznamech kumánských vesnic začala běžným křestním jménům ustupovat až více než sto let po jejich příchodu do dunajské kotliny a umíme si jistě představit, jak křesťanský život asi vedl někdo, kdo se nazýval Kemenče (v překladu Malý luk), syn Arbuze (Meloun) z kmene Čertan (Štika).

Definitivního pokřesťanštění Kumánů dosáhlo paradoxně až protestantství, k němuž hromadně přestoupili a dodnes se ho drží. Z 16. století pochází také první a poslední souvislá literární památka turkické kumánštiny, protestantský překlad Otčenáše (Bizin attamüz). Tato labutí píseň už tehdy vymírajícího jazyka nese však silné stopy maďarského lexika i gramatiky.

Značně archaický maďarský folklór (na vesnicích byli až do 20. století velice populární vědmy, léčitelé, zaříkávači a provozovatelé dalších předcivilizačních praktik) však Kumáni jistě ve velké míře ovlivnili. Evidentně turkickým přežitkem je například i dodnes vystopovatelný zvyk nabodávat na kůl koňské lebky a stavět si je před stavení - je to prý účinné opatření na ochranu zvířat a úrody před čarodějnictvím, nemocí a kroupami.

ZDROJ: Archív

Tip na skvělou půjčku. Půjčte si ihned s Ammado. Naše půjčka ihned je pro každého a dostupná online.